Kensei iaidó taikai putovní trofej pro vítězný tým

 Úvodem

Při prvním ročníku Kensei iaidó taikai v roce 2010 jsem se rozhodl pro udělování putovní trofeje v kategorii tým. Inspiroval mě pobyt v Japonsku, respektive návštěva Hačiodži taikai, poháru západního Kantó. Zde podobnou trofej dostával vítěz nejvyšší kategorie, kterou byla kategorie 6. dan. Vítěz si ji nechával po celý rok doma, přivezl ji na další ročník a pokusil se obhájit vítězství. Na zadním oku byla připevněna stuha s datem a jménem vítěze. Každý vítěz tam tak měl svou stuhu. Viděl jsem v tom velmi výrazný motivační symbol spjatý s japonskou historií a kulturou. Před prvním ročníkem naší soutěže mě napadlo tuto myšlenku přenést do ČR, pro české iaidisty. K realizaci došlo až v roce 2011. V roce 2010 jsme byli relativně nový oddíl a neměli jsme více finančních prostředků než na zaplacení nájmu. Ani v roce 2011 jsme si rozhodně nemohli dovolit koupit a věnovat tuto trofej. Zakoupil jsem ji tedy z vlastních prostředků a věnoval této soutěži. Pokud bych čekal, až na to oddíl bude mít prostředky, také bych se nemusel dočkat. A kolik generací žáků by mezitím přišlo?

Proč?

Ke stanovení tradice putovní trofeje mě vedla myšlenka motivovat české iaidó dódžó v kategorii tým. Tato isciplína je v každém budó taikai považována za "královskou". Nejde totiž jen o snahu probojovat se sám k vítězství jako v kategorii individuál. Jde o práci s lidmi. O strategii. Najít nějaký kompromis mezi technickou úrovní, povahovými rysy jednotlivých členů týmu a stanovenými povinnými kata pro sempo, čúken a taišó, tedy pro tři závodníky, kdy každý má jinou sadu tří kat. Dále jde o to naučit se číst strategii soupeře, porovnávat silné a slabé stránky svého týmu i ostatních týmů. Je to velmi těžké a vyžaduje to velkou zkušenost manažera i kapitána týmu a jejich neutuchající úsilí věnovat se svým lidem a přemýšlet o nich. V České republice jsou zatím tři iaidó soutěže, kde je možné vyzkoušet si soutěž týmů. Na počátku roku v Nozomi dojo, před prázdninami právě na Kensei taikai a na konci roku je pak Shinbukan taikai.

Další myšlenkou, která mě k udělení putovní trofeje vedla, bylo dát svým žákům ve vlastním dojo silný impuls k tomu, aby se rozvíjeli. Taikai - soutěž je jeden ze tří pilířů budó. V dnešních japonských budó jsou tyto 3 pilíře:

1. Keikó - pravidelné každodenní praktikování principů budó bez ohledu na to, zda-li jsem v dódžó, zejména ale tvrdé fyzické cvičení. Čím vyšší technický stupeň člověk má, tím více musí cvičit.

2. Šinza - zkoušky technických stupňů. Neustálé podrobování své úrovně hodnocení učitelů. Cesta rozvoje je cestou skládání zkoušek. Pro každý stupeň je nutné si hledat informace, zajímat se o vše, co je třeba umět. A nechat si potvrdit svou úroveň složením zkoušky.

3. Taikai - soutěž, konfrontace výsledků předchozích bodů v neznámém prostředí, za stížených podmínek. Cvičit ve svém dódžó a v ničím neexponované atmosféře na seminářích umí každý. Na tom nic není. Podrobit své schopnosti fyzické a psychické konfrontaci s ostatními, za stresující situace, před diváky, se soupeřem, který mě chce porazit, a za přísného oka rozhodčích je jediná možná legální konfrontace v dnešní společnosti budó. Zejména konfrontace sama se sebou, se slabými nervy, přílišným adrenalinem, nebo naopak apatií. Největší přínos taikai vidím v tom, že soupeře nezabíjíme, ale prohrou ho vychováváme k tomu, aby se vrátil silnější a lepší a tím i nám dovolil na sobě tvrdě pracovat a zlepšovat se.

Tuto trofej jsem započal předávat ještě ve chvíli, kdy moji žáci v Kensei nejsou na takové výši, aby ji mohli získat zpět. Je to tedy bílá volavka, která vyletěla z hnízda, a je na členech Kensei a jejich úsilí a cti, aby ji jednou přivedli zpět do hnízda.

 Proč právě Oda Nobunaga?

Přestože mnoho lidí Odu Nobunagu v době jeho vlády za jeho činy nenávidělo, hodně z jeho vlastností a činů mě inspirovalo k rozhodnutí, že právě jeho helmice kabutó je vhodnou trofejí do dnešní doby a pro seitei iai soutěž. Největší inspirací může být Nobunagův neustálý trénink se svými vojsky. Nikdy se jako mocný vládce neuchýlil jen k politice a strategii, ale neustále vylepšoval bojové techniky přímo tréninkem se svými jednotkami. Cítil, že v období válčících knížectví (Sengoku džidai), kdy se země zmítala téměř 150 let ve válce, je on na cestě tento stav změnit. Jeho armáda měla nejvyšší možnou disciplínu a organizovanost, díky ní si podrobil celé Japonsko a zajistil tak počátek míru, který završí vláda Tokugawských šógunů.

Nobunaga Oda, celým jménem Oda Kazusanosuke Saburó Nobunaga (23. května 1534 - 21. května 1582), byl hlavním daimjó v období Sengoku. Byl synem Nobuhideho Ody, bezvýznamného válečníka s malými pozemky v provincii Owari. Nobunaga žil v neustálých válečných výbojích, předtím než předčasně zemřel v roce 1582, si podrobil téměř celé Japonsko.

Nobunagovým snem bylo nejen změnit způsob válčení v Japonsku, ale také udělat jednu z nejmodernějších armád světa. Vylepšoval a rozšiřoval techniku oštěpů, lodí a hradů. Vylepšil systém válečného postavení tím, že se v úvahu brala zkušenost, ne však jméno nebo původ, jak tomu bylo v dřívějších dobách. Vazalům byla také dávána půda na základě výnosů rýže a dle velikosti pozemků. Jeho organizační systém byl přesně použit a dále vyvíjen jeho spojencem Tokugawou Iejasuem ve vzniklém šógunátu Tokugawa.

Nobunagova vláda a důvtip nebyl využit pouze na bitevním poli, ale byl také znám jako dobrý obchodník a rozuměl principům mikro- a makroekonomiky. Jako první modernizoval ekonomiku ze zemědělské podstaty na podstatu výrobní a na služby. Hradní města byla vyvýjena jako centra lokálních ekonomik. Byli vytvářeny cesty na jeho panstvích mezi hradními městy nejen pro usnadnění cestování, ale především pro jednodušší pohyb velkých armád na dlouhé vzdálenosti v co nejkratším čase. Mezinárodní obchod byl rozšířen do Číny a na Korejský poloostrov, dokud nezačali přijíždět "jižní barbaři" z Evropy, Filipín, Siamu a Indonésie. Zavedl politiku "rakuichi rakuza" jako cestu pro podporu obchodu a veškeré ekonomiky. Tato politika zrušila a zakazovala veškeré monopoly a otevřela uzavřené a privilegované svazy, společnosti a cechy, které viděla jako překážky obchodu. Také vyvinul různé daňové výjimky. Stavěl "města-hrady", místní centra obchodu. Ty spojoval novými cestami, nejen pro ulehčení obchodu, ale také pro rychlejší přesuny armády.

Stavěl také krásné zahrady a hrady. Snad nejkrásnějším z nich, a také prý nejkrásnější v celém Japonsku, byl Azuči u jezera Biwa. Tento hrad byl pokryt zlatem a zdoben sochami, uvnitř jsou pak interiéry malované malířem Eitoku Kanó.

Tomáš Kyncl

V tomto odstavci jsou použity citace z Wikipedie.